Zpět

Sonet č. 130
mé paní jsou všechno jen slunce ne,
korál je stější než červeň jejích úst:
je-li sníh bělostný, její hruď černá je,
může-l vlas být drát, dráty jí začal růst.
Nejednu damašskou růži jsem vděl již,
žádná však nekvete mé paní ve tvářích:
a kolk vůní mi působí blaho spíš
nežli pach, který vždy na mne z mé m dých!
Rád slším její řeč, i když sám dobře vím,
že jako hudba se sotva kdy rozezní.
Bohni kráčet jsem neviděl, připouštím,
když však má paní jde, plouhá se po zem.
        A přesto mslím si, že vyrovná se všem,
        které jsou slaveny lžem a podvodem.

 
(William Shakespeare: Sonety)

 

Špatně: Dobře: Hodnocení: %


Všechna práva vyhrazena © 2002–2018 KamiNet