Sonet č. 130
Oči m ? a á e é paní jsou všechno jen slunce ne,
kor ? a á e é l je sytější než červeň jejích úst:
je-li sníh bělostný, její hruď č ? a á e é rná je,
může-li vlas být drát, dr ? a á e é ty jí začaly růst.
Nej ? a á e é dnu damašskou růži jsem viděl již,
žádná však nekvete mé p ? a á e é ní ve tvářích:
a kolik vůní mi působí bl ? a á e é ho spíš
nežli pach, který vždy na mne z mé mil ? a á e é dých!
Rád slyším její řeč, i když s ? a á e é m dobře vím,
že jako hudba se sotva kdy roz ? a á e é zní.
Bohyni kráčet jsem neviděl, připouštím,
když však m ? a á e é paní jde, plouhá se po zemi.
        A př ? a á e é sto myslím si, že vyrovná se všem,
        které jsou slaveny lž ? a á e é mi a podvodem.

 
(William Shakespeare: Sonety)